Opět jsme měli štěstí na krásný domeček

s neuvěřitelnou čarovnou elfí zahradou (mám ji jako screensaver pro dny plískanic)

jedno zákoutí hezčí než druhé

a to další neméně

v ranním slunci nás navštěvovala spousta hostů

nejen tahle zvědavá bažantice, ale desítky zvonků, červenek, veverky, jedno ráno přišel i plachý jelínek a v noci nás strašil sýček přímo na střeše

ovšem Norfolk, to je hlavně náladové pobřeží

voda splývá s rákosím, loď se zemí a nad tím vším široká daleká obloha

pobřeží bylo odjakživě oblíbeným cílem nájezdníků - ať už šlo o Vikingy nebo Normany. A tak tahle věž stála dřív než kostel

a od nepaměti sloužila jako pevnost a úkryt pro vesničany, když se od moře blížil nepřítel

zatímco některé věže i po tisíci letech stojí, jiné si postupně bere zpátky les

místní kočka se tvářila, že tam vůbec není a pozorovala nás obezřetným okem

Norfolk se umí tvářit i malebně (vážně nejsme v Holandsku)

ale když má náladu, mohl by být pozadím hezkého hororu

tak raději honem zamíříme na přívětivé vřesoviště

které si hraje skoro na pohlednici. Ještě chybí bílá plachta na obzoru.

V Norwichské katedrále jsem se chystala hledat Zeleného muže. Jak lehký úkol, stačilo zvednou hlavu

pozorovaly nás jich desítky

usměvaví

i sotva vyhlížející z hustého listoví

kdoví, kam by nás ty chodby nakonec zavedly. Možná do začarovaného lesa, když ho střeží tolik moudrých tváří.

Tak jsme raději zamířili na blízkou farmu, pokochali se opravdu šťastným prasetem

podrbali oslíka

a hlavně okouzleně sledovali těžkého shire koně (ty tlapičky!)

škoda, že ti krasavci jsou prakticky na vymření

a už se s námi jen rozloučil jeden starý král pod střechou kostela...a snad zas někdy příště.